24. 12. 2020

Čtvrtek – Den Narození – Štědrý den

'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,' to jest přeloženo 'Bůh s námi'. 
(Mt 1,23)

----------

Nejsme sami... Bůh je s námi, ve všem, vždycky, napořád...

----------

Vánoční příběh

Jistý člověk jménem Mogo považoval Vánoce za zcela bezvýznamný svátek. Večer 24. prosince měl za nejsmutnější v roce, protože různí lidé si tehdy uvědomují, jak osamělí jsou, nebo si připomínají milovanou osobu, která toho roku zemřela.

Mogo byl dobrý člověk. Měl rodinu, hleděl pomáhat bližním a v obchodních záležitostech si počínal čestně. Nemohl však připustit, že lidé jsou tak prostoduší a věří, že Bůh sestoupil na zem jen proto, aby jim poskytl útěchu. Protože měl své zásady, nebál se říkat všem, že Vánoce nejenže jsou spíš smutné než veselé, ale že také vycházejí z nepravdivého příběhu o Bohu, který se proměnil v člověka.

V předvečer oslavy Kristova narození se jeho nejbližší – tedy žena a děti – jako vždy chystali do kostela. A Mogo je jako vždy poslal, aby šli sami, řka: "Bylo by to ode mne pokrytectví, kdybych šel s vámi. Budu tady čekat, až se vrátíte."

Když rodina odešla, Mogo usedl na svou oblíbenou židli, rozdělal oheň v krbu a pustil se do četby novin. Brzy ho však vyrušil hluk za oknem, následovaný dalšími. Mogo v domnění, že se někdo baví sněhovými koulemi, přes sebe přehodil kabát a vyšel ven, doufaje, že vetřelci nažene strach.

Jakmile otevřel dveře, uviděl hejno ptáků, kteří se ztratili v bouři a teď se chvěli zimou ve sněhu. Jakmile zpozorovali osvětlený dům, snažili se vniknout dovnitř, ale jak narazili na okenní tabuli, pohmoždili si křídla, takže nemohli létat, dokud se jim nezahojí.

"Přece ta stvoření nenechám tam venku," pomyslel si Mogo. "Jak jim pomoci?" Zamířil k vratům garáže, otevřel je a rozsvítil. Avšak ptáci se nepohnuli.

"Mají strach," řekl si Mogo. Vrátil se do domu, sebral pár kousků chleba a drobky vyznačil cestičku až k osvětlené garáži. Ale bez výsledku.

Mogo rozevřel náruč, pokusil se je pobízet laskavým voláním, tu a tam některého jemně popostrčil, ale ptáci byli ještě neklidnější, začali se zmítat a bezhlavě pobíhat po sněhu, přičemž zbytečně ztráceli tu trošku sil, která jim ještě zbyla.

Mogo už nevěděl, co si počít. "Musíte mě mít za kohosi strašného," řekl nahlas. "Což nechápete, že ke mně můžete mít důvěru?" A všecek zoufalý zvolal: "Kdybych se teď mohl jen na několik málo okamžiků proměnit v ptáka, pochopili byste, že vás chci opravdu zachránit!"

V tu chvíli zazněl kostelní zvon ohlašující půlnoc. Tu se jeden z ptáků proměnil v anděla a zeptal se Moga: "Teď už chápeš, proč se Bůh musil proměnit v člověka?"

A Mogo, v očích slzy, poklekl ve sněhu a odvětil: "Odpusť mi, anděli. Teď už chápu, že důvěřovat můžeme jen těm, kdo se nám podobají a zakoušejí totéž co my."

23. 12. 2020

Středa

Hle, jeho ránu zahojím a vyléčím, uzdravím je a zjevím jim hojnost pokoje a pravdy. (Jer 33,6)

----------

Princ a vzácný drahokam

Byl jednou jeden princ, který měl vzácný drahokam. Tento cenný majetek mu přinášel mnoho radosti a velmi pyšně jej ukazoval všem návštěvám, které přišly do jeho království.

Jednoho dne, zcela nepředvídatelně, byl drahokam lstivě poškozen. K princovu zděšení na něm byla velká rýha. Princ spěšně svolal všechny klenotníky v království, v naději, že někdo z nich ho bude moci opravit. Všichni se odmítli o to pokusit. To poškození, říkali, je příliš vážné a každý pokus manipulovat s drahokamem by mohl výsledek jen ještě zhoršit. Princ neochotně přijal mínění odborníků a hluboce truchlil nad velikou ztrátou. Avšak jednoho dne slyšel zvěst o novém klenotníkovi, který přišel do jeho království ze vzdálené země. Tento brusič drahokamů měl pověst nejen velmi zkušeného, ale i velmi moudrého a dobrého člověka. Tato zpráva znovu oživila princovu naději na znovu obnovení jeho drahokamu. Okamžitě poslal pro moudrého brusiče. Když mistr uviděl zjizvený kámen, ztichl na několik minut a pak se obrátil k princi, který čekal netrpělivě na odpověď. Nakonec moudrý muž řekl: "Ano, mohu vrátit krásu tomuto drahokamu, ale za jedné podmínky. Musíte mi ho svěřit, abych si ho mohl vzít z vašeho zámku domů. Taková práce vyžaduje klid a samotu."

Prince tento požadavek zarazil. I v této situaci byl kámen pro něj stále ještě velmi vzácný a nechtěl riskovat jeho ztrátu navždy. Dlouho váhal, zatímco se upřeně díval do očí starého muže, který stál před ním. Nakonec podal drahokam klenotníkovi, který si ho vzal a beze slova opustil zámek.

O tři dny později, když úzkostný princ slyšel, že se klenotník vrátil, spěchal, aby se s ním setkal v audienční síni. Klenotník otevřel ruku a pomalu sňal hedvábnou tkaninu, do které zabalil kámen a předal ho princi. Princ se na něj podíval a s úžasem vykřikl. Jizva tam byla stále, ale již ne tak nehezká. Brusič drahokamů ji oživil tím, že z ní udělal stonek, na kterém vybrousil nádhernou růži. A hle, princův drahokam byl nyní mnohem nádhernější, než předtím.

I z těžkých a tragických věcí v našem životě může vzejít něco dobrého. Mohou se stát podkladem pro něco krásného.

22. 12. 2020

Úterý

Doufej v Hospodina a čiň dobro. (Ž 37,3)

----------

Ať už procházíme zrovna růžovou zahradou nebo je všechno těžké, může být kompasem pro žití každodenního života doufat v Boha, že Jemu se nic z rukou nevymklo, a dělat docela obyčejné a malé věci, zdánlivě neviditelné dobro, den po dni, kousek po kousku. A svou situaci i svoje "malé dobro" vkládat do Božích rukou.

----------

Narcisová zahrada

Už několikrát mi dcera volala a přesvědčovala mě: "Mami, musíš se přijet podívat na narcisy dřív, než odkvetou." Chtěla jsem, ale byly to dvě hodiny jízdy autem. "Přijedu příští úterý." slíbila jsem, když mi zavolala potřetí.

Příští úterý bylo chladné a deštivé, ale dala jsem slovo a tak jsem jela. Když jsem konečně dorazila do Carolynina domu, objala a pozdravila se s vnoučaty, řekla jsem jí "Zapomeň na narcisy, Carolyn!"

"Není vidět na cestu, je mlha a zataženo a nic na světě, kromě toho, že jsem chtěla vidět tebe a děti, by mě nepřinutilo ujet ani centimetr navíc." Moje dcera se klidně usmála a řekla: "V tomhle počasí jezdíme pořád, mami." "No, mě nedostaneš zpátky na silnici dokud se to nevybere a pak zamířím rovnou domů!" Ujistila jsem ji.

"Doufala jsem, že mě vezmeš do servisu pro auto." "Jak je to daleko?" "Jen pár bloků." řekla Carolyn. "Budu řídit, jsem na to zvyklá." Po několika minutách jízdy jsem se musela zeptat: "Kam jedeme? Tudy se nejede do servisu!"

"Jedeme do servisu oklikou," usmála se Carolyn, "kolem narcisů." "Carolyn," řekla jsem striktně, "prosím, otoč to." "To je v pohodě, mami, slibuju. Nikdy bych si neodpustila, že jsi o tohle přišla."

Asi po dvaceti minutách jsme zahnuli do malé, štěrkové uličky a před námi se objevil malý kostelík. Na vzdálenější zdi kostela visela cedule, na které bylo napsáno "Narcisová zahrada." Vystoupili jsme z auta, každá jsme vzala za ruku jedno dítě a následovali jsme Carolyn po cestě. Když jsme zahnuli za roh, podívala jsem se nahoru a zalapala jsem po dechu. Přede mnou se rozprostírala nádherná podívaná. Vypadalo to, jako by někdo vzal ohromný hrnec zlata a polil jím vršek hory a stráně pod ním. Květiny byly vysázeny ve velkolepých, vířivých vzorech, tmavě oranžové, bílé a mnoho odstínů žluté. Každá barevná odrůda byla vysázena ve skupině a vypadala jako samostatná vlna v květinové záplavě. 5 akrů osázených květinami.

"Kdo si s tímhle dal tu práci?" ptala jsem se Carolyn.

"Jedna žena," řekla Carolyn, "patří jí ten pozemek. To je její domek" Carolyn ukázala směrem k dobře udržovanému, dřevěnému stavení s šikmou střechou, které uprostřed té nádhery vypadalo malé a skromné. Na zápraží jsme si všimly cedule. Byla nadepsána "Odpovědi na otázky, které vím, že byste chtěli znát".

První odpověď byla prostá. Bylo tam napsáno: "50 000 cibulí". Druhá odpověď byla: "Jedna po druhé, jednou ženou. Dvě ruce, dvě nohy a velmi malý mozek." Třetí odpověď byla: "Začala jsem v roce 1958."

Tady to bylo, narcisový princip. Ten moment pro mě znamenal zážitek, který změnil můj život.

Přemýšlela jsem o této ženě, se kterou jsem se nikdy nesetkala, která před více než čtyřiceti lety začala cibulku po cibulce uskutečňovat svou vizi krásy a radosti na obyčejném vršku hory. Sázení jedné cibulky za druhou, rok za rokem, změnilo svět. Tato neznámá žena navždy změnila kousek země, na které žila.

Princip narcisové zahrady nám něco ukazuje. Učit se jít dopředu k cíli a touhám krok za krokem - často je to jeden dětský krůček za druhým - učit se dělat to s láskou a využít běhu času. Když znásobíme malé chvilky malým přídavkem denního úsilí, tak zjistíme, že můžeme dosáhnout nádherných věcí. Můžeme změnit svět.

"Je mi z toho trochu smutno," přiznala jsem Carolyn. "Co jsem mohla dokázat, kdybych před třiceti lety měla nějaký cíl a pracovala na něm jednu cibulku po druhé, celá ta léta. Jen si představ, co jsem mohla dokázat!"

Má dcera shrnula poselství dne svým obvyklým, přímým způsobem. "Začni zítra." Nemá smysl přemýšlet o ztracených hodinách včerejška. Mnohem lepší je místo lítosti se zeptat: "Co s tím udělám dneska?"

21. 12. 2020

Pondělí

Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fil 4,13)

----------

Nesnažme se to zvládnou z vlastní síly, ale z té Jeho... Ať už to "to" je cokoliv...

----------

Poučení od motýla

Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek; člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla, jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvorem ven.

Pak se zdálo, jako by byl stále na jednom místě. Zdálo se, že se dostal tak daleko, jak mohl, a že se už dále dostat nemůže. Člověk se tedy rozhodl motýlovi pomoci: vzal nůžky a zámotek rozstřihl. Motýl se z něj pak snadno dostal. Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla.

Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvílí rozevřou, zvětší
a rozšíří, aby byla schopna nést tělo motýla, a aby byla pevná.

Nic z toho se však nestalo! Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrklým tělem a svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat.

Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný
k tomu, aby se motýl dostal přes drobný otvor, je způsob, jakým příroda vytlačuje tekutinu z těla motýla do jeho křídel, aby byl schopný létat, až se jednou ze zámotku osvobodí.

Někdy jsou zápasy tím, co v životě potřebujeme. Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, mohlo by nám to uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Nikdy bychom nebyli schopni létat.

(Zdroj neznámý)

20. 12. 2020

Čtvrtá neděle adventní

Liturgické texty najdete zde.

"Hle, všecko tvořím nové."  (Zj 21,5)

----------

Z trosek rozbitých snů může Bůh stvořit něco nového... když z ničeho stvořil vesmír, pak může
i z trosek stvořit něco nového a krásného.

----------

Hrad

"Můj syn si v pěti letech nejraději stavěl pískové hrady," vyprávěl jeden architekt. "Když jsme byli u moře, skoro ho nelákala voda, jen a jen by seděl na pláži a budoval velkolepé stavby. Tahle práce ho zajímala, řekl bych, stejně jako mě baví projektovat stavby rodinných domů."

Jednou se mu podařilo postavit opravdu skvělý hrad, měl řadu věří a cimbuří a musel jsem uznat, že je to náramný hrad. Vyzdobil svoji stavbu obrázky a praporky, které se dávaly v hotelové restauraci ke zmrzlinovým pohárům, dostavěl hrad a kochal se dílem. Dojímalo mě, jak je na hrad pyšný. Nebylo tom nic směšného, že se jedná o hrad, který v noci spláchne příliv
a druhý den o něm nikdo už nebude vědět. To, co mají tvořící děti a dospělí tvůrci společného, není výsledek práce a její význam; tím, co nás spojuje, je právě ta čistá radost z tvorby...

Když se tak díval na svůj hrad v záři slunce, zapadajícího nad pláží, stalo se něco, dá se říci hrozného. Po pláži běžela skupinka mladých lidí a jeden z nich cosi křičel v neznámém jazyce. Otočil se, nevšiml si, kam běží, a dupl přímo do synovy stavby, zakopl a zaryl ještě do hradu druhou nohou. V okamžiku bylo to, na čem syn pracoval celé hodiny, zničené. Ten kluk se rozpačitě rozhlédl, cosi zamumlal - snad omluvu - a běžel dál. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, co to pro syna znamená, bylo to tejné, jako by se středověkému architektovi před očima zbortila jeho katedrála.

Syn stál tichounce a díval se na rozházený písek. Už to nebyl jeho hrad, to co zbývalo na pláži, byla jen hromada písku. Přistoupil jsem k němu a hledal slova.

Jenže, kde najít slova, kterými člověk potěší stavitele, kterému se před očima zřítila katedrála...

Položil jsem mu ruku na hlavu a pohladil ho. Chlapec ke mně pozvedl oči. Kupodivu, nerozeznával jsem v nich bolest. Chvíli mlčel a pak se lehce usmál. "Zítra postavím lepší," řekl pomalu a důrazně.

Často jsem si na tuhle jeho větu vzpomínal, když mi selhávaly plány, když se mi nedařily projekty, anebo prostě, když mi v životě nevycházelo něco, nač jsem se těšil, v co jsem doufal, když mi v životě padalo něco, na co jsem byl pyšný. "Postavím lepší," říkával jsem si, když byl můj se v troskách. Trosky snů mohou být podkladem, na němž vyroste něco krásnějšího, trvalejšího, vyššího, to nové bude stát na základech toho, co nevydrželo. A o to větší naději má vydržet...

19. 12. 2020

Sobota

Vy jste světlo světa. (Mt 5,14) 

----------

"Světlo je vevnitř, otevři dveře, ty jsi to světlo, otevři sebe."... Možná tomu musíme jen uvěřit
a podle toho žít... uvěřit, že to Boží světlo v nás svítí a nechat ho svítit víc a dál...

----------

Jiskra

Byla jedna země, kde se žilo velmi těžce. Hodně se tam kradlo, ba i vraždilo. A v té zemi kdysi hořel Oheň štěstí a hrál sedmi barvami duhy. Kdosi jím připálil svíci, vnesl radost všude, kam dopadlo její světlo, a kdo si jím zatopil v kamnech, měl doma teplo, pohodu a klid. Jenže oheň skomíral, až zhasl, a pak už bylo hůř a hůř.

Když už život skoro nebyl k vydržení, navštívil král jednu starou vědmu a měl s ní tento tajný rozhovor: "Vědmo, už si prostě nevím rady. Ty jsi chytrá jak liška. Pomoz nějak téhle smutné zemi!" Vědma přimhouřila úzké staré oči: "A králi, dovolíš mi lhát?"

Pro dobro země jí král dovolil všechno. Vědma měla k lidu tuto divnou řeč: "Oheň štěstí zhasl, ale zbyla malá jiskra a tu nosí v sobě jeden z vás. Sám to neví, ale snad ji jednou najde a pak se Oheň štěstí znovu rozhoří. Nevím, jestli je to muž nebo žena. Možná je to stařec, možná dítě. Ale pozor! Jestli si ten člověk bude zoufat, jiskra zhasne a potom vám běda, všechny vás opustí štěstí navěky."

Lidé byli jako ohromení. Od té chvíle o tom přemýšleli pořád. Každý toužil vědět, v kom ta jiskra je.

A stalo se, že žárlivý muž chystal vraždu. Už stál s nožem nad svým spícím sokem, když ho náhle cosi napadlo: "Co když zrovna on má v sobě jiskru? To by zhasla a potom nám běda. Raději ho nechám být."

A druhého tak hrozně mrzel život, že chtěl skočit do hluboké vody, ale na poslední chviličku si řekl: "A co když ta slova byla o mně? Nesmím si tak zoufat! Třeba mám tu jiskru v sobě právě já."

A třetí chtěl vyhnat souseda z domu, další zvedal klacek, aby zmlátil děcko... a všem zadržel ruku stejný nápad: Co kdyby to náhodou byl on?

Od těch dob se život v zemi změnil. Lidé se k sobě chovali slušně, aby nezhasli duhovou jiskru. Do země se konečně vrátila radost. A pak znovu navštívil král vědmu a měl s ní tento tajný rozhovor: "Díky, vymyslela sis to skvěle. Ale jaká škoda, že jsi lhala. Že tu není aspoň jeden člověk, který by měl v sobě jiskru štěstí!"

Vědma přimhouřila úzké staré oči:

"To víš, králi, že jsem trochu lhala. Jeden takový člověk tu není. Tu jiskru má v sobě totiž každý. Ale to jsem přece nemohla říct lidem! Copak by mi někdo uvěřil?"

(Zdroj neznámý)

18. 12. 2020

Pátek

Neboť u Boha není nic nemožného. (Lk 1,37)

----------

Ale často k tomu potřebuje i naši spolupráci, jinak se zázrak nekoná... 

----------

Zázrak

Toto je pravdivý příběh jedné osmileté holčičky, která věděla, že láska může dělat divy. Její bratříček byl velmi těžce nemocný. Našli mu nádor na mozku. Znamenalo to, že brzy umře. Rodiče byli chutí, ale udělali všechno, co mohli, aby ho zachránili. Vynaložili na to všechny své úspory.

Jednou večer se otec se slzami v očích obrátil k mamince: "Už nic nezmůžeme. Myslím, že je konec. Mohl by ho zachránit jen zázrak."

Dívenka v koutku místnosti se zatajeným dechem zaslechla, co tatínek říkal. Běžela do svého pokoje, popadla svou pokladničku a potichu vyběhla na ulici. Zamířila do nejbližší lékárny. Stoupla si do fronty a trpělivě čekala. Když se dostala na řadu, přiblížila se k pultu, stoupla si na špičky a vysypala před udiveného lékárníka na pult všechny své peníze.

"Co bys chtěla, holčičko?"

"Je to pro mého bratříčka, pane lékárníku. Je moc nemocný a já jsem mu přišla koupit zázrak."

"Co to říkáš?" zamumlal lékárník.

"Jmenuje se Andrea a nějaké věc mu roste uvnitř v hlavě. Tatínek řekl mamince, že je konec, že už se nedá nic dělat, že by mu pomohl jenom zázrak. No a já mám bratříčka hrozně moc ráda, a tak jsem vzala všechny peníze, co mám, abych mu zázrak koupila."

Lékárník se smutně usmál.

"Víš, holčičko, my tady zázraky neprodáváme."

"Ale jestli tyhle peníze nestačí, budu se snažit, něco vymyslím, abych mohla přinést ještě další. Kolik stojí zázrak?"

V lékárně byl v té chvíli také vysoký elegantní muž. Zdálo se, že ho ten zvláštní rozhovor zaujal.

Lékárník jenom smutně rozhodil ruce. Holčička se slzami v očích začala sbírat své mince. Muž k ní přistoupil. "Proč pláčeš, holčičko? Co se ti stalo?"

"Pan lékárník mi nechce prodat zázrak a ani mi nechce říct, kolik stojí... Chci ho pro mého bratříčka Andreu - je hrozně nemocný. Maminka říká, že by potřeboval operaci, ale tatínek povídal, že to stojí moc peněz, že to nemůžeme zaplatit a že ho může zachránit jen zázrak. Proto jsem přinesla všechno, co mám."

"Kolik máš?"

"Jeden dolar a jedenáct centů...ale mohla bych ještě něco sehnat..."

Muž se usmál: "Podívej, nemyslím, že by to bylo potřeba. Jeden dolar a jedenáct centů, to je přesně cena zázraku pro tvého bratříčka!"

Jednou rukou sesbíral peníze a druhou jemně uchopil dívenku za ruku.

"Doveď mě k vám domů. Chci se podívat na tvého bratříčka a také promluvit s maminkou a tatínkem - uvidíme, jestli bude možné najít malý zázrak, který potřebujete."

Velký elegantní muž a holčička vyšli ruku v ruce z lékárny. Ten muž byl profesof Carlton Armstrong, jeden z nejproslulejších neurochirurgů na světě. Operoval malého Andreu a ten se po několika týdnech vrátil domů úplně zdravý. "Tahle operace," šeptala maminka, "je opravdový zázrak. Ptám se sama sebe, kolik musela stát..."

Andreova sestřička se usmívala a nic neříkala. Věděla, kolik stál zázrak: jeden dolar a jedenáct centů... a navíc samozřejmě lásku a důvěru jedné holčičky.

(Zdroj neznámý)

17. 12. 2020

Čtvrtek

V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. (Iz 30,15)

----------

V tichu je velká síla.

----------

Tři stromky v královské zahradě

Šel zahradník do zahrady a nesl tři stromky. Vykopal díry, stromky zasadil a řekl jim: "Jste u cesty, po které se prochází král. Hleďte, ať se dobře vyvedete!" "Král," řekl si první stromek, "toho jistě potěší květy." A hned v prvním máji se obalil květem. Král si toho všiml a rád u rozkvetlého stromu sedával. Máj však přešel a květy opadaly. Stromek se tuze vyčerpal tou námahou a chřadl.

Druhý stromek byl prozíravější. Přinesl květy až druhý rok. Bylo jich daleko méně. Zato však na podzim přinesl dvacet červených jablíček. Byla tak pěkná, že král neodolal a donesl si je sám na zlaté míse na zámek. Všichni se divili: "Tak mladý stromek a už nese plody!" Vyčerpalo to však i jeho a začínal chřadnout.

Třetí stromek rostl bez povšimnutí. Už třetí rok tu stál, nekvetl, plody nenosil. Ale pracoval tiše a neúnavně pod zemí. Všechnu svou námahu věnoval kořenům. Ty pronikaly hloub a hloub, až narazily na pramének vody. Tu se stromek zaradoval. Příštím rokem se celý obalil květy a na podzim mu museli podpírat větve, aby si je nepolámal pod tíží ovoce. A tak tomu bylo rok co rok.

Král si ten strom zamiloval. Chodíval k němu, ukazoval ho hostům a říkával: "Ten má dobrý kořen! Kdyby tak lidé uměli pracovat v tichu, v základech a v trpělivosti, narazili by na radost a hojnost. Svět by pak byl krásný a všeho by bylo dostatek."

16. 12. 2020

Středa

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. (1. Kor 13,13)

----------

Nic není víc… A někdy se stačí třeba jen zeptat…

---------- 

Otazník

Byl jednou jeden otazník. Byl velmi půvabný a jako všechny otazníky vypadal velmi inteligentně. Nějakou dobu však chodil po bezútěšné, zatrpklé, zklamané a sklíčené zemi. Zjevně s ním už nikdo nechtěl nic mít. Všichni vyhledávali stále častěji jeho úhlavního nepřítele - vykřičník. Všichni křičeli: "Vpřed! Zastavit! Pohyb! Uhni!"

Vykřičník je typický pro násilníky a násilníci teď také ovládli svět.

Také na cestách, silnicích a v městských ulicích, kde se otazník dříve cítil jako král, se už nenašel nikdo, kdo by se zeptal: "Jak se máš?" Nahradilo to: "Nazdar!"

Už nebyl nikdo, kdo by zastavil auto, otevřel okénko a zeptal se: "Prosím vás, jdu dobře na Brno?" Teď používali všichni satelitní navigaci, která udílí rezolutní příkazy: "Na výjezdu uhněte vpravo!" Otazník už byl ze svého cestování unavený, a tak se uchýlil k jedné rodině. Děti měly ještě pořád rády otazníky. Ale i tady našel otce a dospívajícího syna, kteří soupeřili celý den s vykřičníky.

"Vůbec mě neposloucháš!"

"Je mi jedno, co si myslíš! Tady rozkazuji já!"

"A dost! Odcházím a už se nevrátím!"

Nakonec byl otec vyčerpaný a znechucený, syn uražený a sklíčený, a proto agresivní. A trpěli oba, protože nic nedrásá víc než vědomí fyzické blízkosti, ale vnitřní vzdálenosti. Otazník se usadil pod lampou a při první příležitosti zasáhl. Otec, zamračený, se sevřenými pěstmi, připravený na střetnutí, však jenom hlesl: "Co si o tom myslíš?" A samotného ho to ohromilo.

Syn se překvapením odmlčel.

"Opravdu to chceš vědět, tati?"

Otec přisvědčil. Začali spolu mluvit.

Nakonec se zeptali skoro jednohlasně: "Máš mě ještě rád?"

Otazník štěstím udělal nad lampou přemet.

15. 12. 2020

Úterý

Věrný přítel je k nezaplacení, ničím nelze vyvážit jeho cenu. (Sír 6,15)

----------

Na dvě věci si dejme pozor, abychom neztratili: klíče a opravdového přítele. Obojí je velká ztráta.

----------

Pevnosti, které nejsou z kamene

Kdysi dávno žil jeden mocný panovník. Věděl, že jeho dny se neodvratně krátí. Co se stane s jeho královstvím, až je bude muset opustit? Kolem dokola žijí samí nepřátelé. Jak se s nimi dokáže vypořádat princ, který je tak mladý a nezkušený? Kdo ho ochrání?

Starý král se těmi myšlenkami dennodenně trápil. Až si jednou zavolal prince a řekl mu: "Synu, moje kralování už dlouho nepotrvá. Nevím, co se stane, až umřu. Kolem trůnu je spousta nepřátel. Mám velký strach o království, které jsem vybudoval, a taky o tebe. Umíral bych klidněji, kdybych věděl, že máš kam se uchýlit v případě nebezpečí. Proto ti radím, aby ses rozjel po království a vybudoval si spolehlivá útočiště, kde to jen jde."

Mladý princ se bez meškání poslušně vydal na cestu. Projel celou zemi, hory i doly. A všude, kde našel vhodné místo, nechal budovat mohutné a majestátní pevnosti. Pevnosti rostly v hlubinách lesa, v nejskrytějších údolích, na vrcholcích hor, na poušti, na březích řek a v podhůří. Musel na ně vynaložit mnoho peněz, ale na to nedbal. Šlo přece o jeho život a trůn. Za nějaký čas se vrátil do otcovského paláce. Unavený, pohublý, ale spokojený, že splnil uložený úkol.

"Pověz mi, synu, jak jsi pochodil? Udělal jsi, co jsem ti řekl?" ptal se král. "Ano, otče," odpověděl princ. "Po celé zemi se tyčí nedobytné pevnosti: na poušti, na horách i v hloubi lesů. Ale starý král se zachmuřil. Zavrtěl hlavou. "Ne, synu, tak jsem to nemyslel. Musíš se vrátit a začít znova od začátku. Pevnosti, které jsi dal postavit, tě v nebezpečí neuchrání. Zůstaneš sám a jen stěny a kameny ti nepomohou uniknout úskokům a lstem tvých nepřátel. Své útočiště si musíš vybudovat v srdcích čestných a dobrých lidí. Takové lidi musíš hledat a získat jejich přátelství. Jen tehdy budeš vědět, kam se máš v těžkých chvílích uchýlit. Tam, kde má člověk upřímného přítele, tam najde přístřeší." Princ se znovu vydal na cestu. Tentokrát však nejezdil po pouštích, stržích, hlubokých hvozdech, ale mezi lidmi. Tam si budoval útočiště podle slov svého otce, starého, moudrého krále. A stálo ho to mnohem větší úsilí a námahu. Ale nikdy toho nelitoval. Když za nějaký čas starý král vydechl naposledy, princ neměl jediného nepřítele, kterého by se musel obávat.

(zdroj neznámý)

14. 12. 2020

Pondělí

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24)

----------

Vždy stojí za to obnovovat vztahy. Po celý život bychom se měli učit milovat, a proto Bůh chce, abychom si vztahů vážili a snažili se je pokud možno udržet, a ne abychom je odvrhli, kdydkoli se objeví trhlina, zranění nebo konflikt. Obnova poškozeného vztahu je tak důležitá, že ji Ježíš nadřadil společnému uctívání. 

----------

Napsáno do písku a vytesáno do kamene

Dva kamarádi se vydali přes poušť. Předtím se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého. Dotyčný, než by něco řekl, ohnul se a napsal prstem do písku: "Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku." Putovali dále a došli ke krásné oáze s jezírkem. Rozhodli se, že se vykoupou. Ten, který dostal facku, se začal topit, ale ten druhý ho vytáhl z vody a zachránil. Když se probral, vysekal do kamene: "Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život."

Kamarád se ho zeptal: "Když jsem tě uhodil, napsal jsi to jen do písku. A teď, když jsem tě zachránil, vytesal jsi to do kamene. Proč?" Přítel mu odpověděl: "Víš, když mi někdo ublíží, píši to jen do písku, aby vítr tyto řádky odvál na znamení odpuštění. Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to zůstalo uchováno navěky."

Nauč se svůj žal a své křivdy psát jen do písku a svou vděčnost vyrývat do kamene. Říká se, že stačí jen jedna minuta na to, abychom si někoho zapamatovali, jedna hodina, abychom si ho oblíbili, ale mnohokrát ani celý život nestačí na to, abychom na něj zapomněli.

(zdroj neznámý)

13. 12. 2020

Třetí neděle adventní

Liturgické texty najdete zde.

Ježíš je objímal, vkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,16)

----------

Jedno objetí řekne více než tisíce slov. Lidé nepotřebují být poučováni, ale podporováni a milováni...

----------

Objetí

Dívka měla špatnou náladu. Byla naježená, jako se naježí dikobraz, když na něj někdo zaútočí. Příliš práce doma, příliš dotazů, spousta všeho... Matka jí dává samá kázání, posuzuje, vysvětluje a doporučuje.

Dívka začala měnit barvu. Pak se podívala matce přímo do očí a spustila: "Mami, jsem unavená a mám dost tvých věčných kázání. Proč mě někdy nevezmeš do náruče a neobejmeš mě? Všechny tvoje rady jsou mi jinak k ničemu."

Matka překvapeně zůstala stát. Dcera jí očima prosila o objetí. Matce bylo do pláče, třásl se jí hlas, ale podařilo se jí říci: "Ty chceš... chceš, abych tě objala? Víš, že já... já toužím, abys taky ty objala mne?" Chytla dceru do náruče a tiskla ji, jako by to byla malinká holčička.

Nezáleží na tom, jak je kdo starý. Ať je mu třeba osmdesát let, každý potřebuje pohlazení, potřebuje pocítit objetí, každý by chtěl důkaz, že je milován. Často jsme příliš uzavření, bojíme se dát najevo své opravdové city. A tak je skrýváme pod maskou, tváříme se chladně a přísně. bojíme se, že kdyby někdo zahlédl, jak jsme zranitelní ve vztahu k těm, které milujeme. Ale právě lidské teplo může zachránit tuto dobu od velkého chladu.

(Zdroj: Bruno Ferrero)

12. 12. 2020

Sobota

Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás. (Řím 12,6)

----------

O smrčku, který zpíval

Stárnou je zlé. Je lepší umřít v mládí? Bůhví! Bylo to za časů, kdy ještě lesníci uměli hovořit se stromy v lese. Tehdy starý hajný zasadil čtyři mladé smrčky na mýtině. Povídá jim otcovsky: "Já už tu dlouho nebudu, jsem starý, nedočkám se toho, abych viděl, jak se vydaříte. Proto ať mi rostete dobře!" Smrčky si však posteskly. "Zasadil si nás daleko od cesty. Sem nepřijde živá duše, dávají tu lišky dobrou noc. Co nám pomůže pěkně vyrůst, když to bude nadarmo. Umřeme stářím zde v té pustině." Starý lesník jim pohrozil prstem: "Podívejme se, jaké nápady už máte v mladé hlavě. O nic se nestarejte a jenom pěkně rosťte, ať jsou z vás dobré stromy! O ostatní se Pánbůh postará." Lesník odešel a smrčky ho už neviděly. Jeden z nich si naučení do života rozhodně nechtěl vzít k srdci. Sotva mu bylo několik let, rozložil své větve na všechny strany pěkně do šířky mával s nimi do větru. "Snad mne někdo i zde v té pustině zahlédne." Celé léto tak koketoval s větrem. Ale teprve v zimě se dočkal toho, po čem toužil. Šel lesem hoch a hledal smrček na vánoční stromek. Všiml si toho, co tak horlivě mával větvemi. "Jej, ten je krásný!" vykřikl hoch. Vzal pilku a smrček uřezal. Bolelo to, ale odměna byla velkolepá. Kdo vypoví štěstí smrčku, když se viděl v plné slávě vánočního večera. To bylo záře, barev a štěstí okolo. Smrček věděl, že umře v mládí. Ale nic ho to nemrzelo. Vždyť dosáhl slávy, obdivu a udělal tolik dětí šťastnými.

Další tři smrčky se držely stranou. Nechtělo se jim umřít ve slávě. A léta ubíhala. Přešlo dvacet let. A tu si smutně posteskl druhý smrček. "Přece jen rosteme nadarmo. Léta ubíhají a co z nás bude?" Začal i on mávat větvemi na všechny strany. Nemával dlouho. Vždyť za tu dobu byl vysoký, statný, urostlý. Uviděli ho mládenci z daleka. Donesli pilu, odřezali jej a odvlekli se slávou. Budou stavět máj. I tento mladý smrk se dočkal slávy. Nemalovali ho, ověnčili, tancovali pod ním a zpívali. Přece je dobře umřít v mládí!

Druhé dva smrky se od té doby cítily osamocené. Staly se málomluvnými. Rostly vedle sebe apotají po sobě pokukovaly. Lekaly se toho, že stárnou. Nakonec to jeden nevydržel. Zamával svými tlustými haluzemi a přivolal dřevorubce. Skáceli ho, osekali, a pořezali na kusy. Jak bylo smutno třetímu smrku: "Umřu a slávy se nedočkám." Ale přece jen se mu dostalo odměny za stálost. Pořezali jej na desky a z desek udělali stůl a židle. Když pak celá rodina denně sedávala u stolu, vděčně si pobrukoval starý smrk: "Má smrt není tak okázalá, ale daleko užitečnější a potřebnější, nerostl jsem nadarmo. Jenom náš čtvrtý kamarád asi uschne nadarmo a shnije v opuštěném koutu lesa."

Copak dělá náš čtvrtý smrk? Opravdu stárnul. Větve mu prořídly, polámaly se větrem. Kůra zhrubla a zvráskovatěla. V kořenech cítil sucho, a to je pro smrky špatné znamení. Smutně se smířil s tím, že umře opuštěn a nadarmo. Naučil se být sám, naučil se trpět, v utrpení přemýšlel a zvolna umíral. Od života už si nesliboval nic. Velmi se proto podivil, když ho jednoho dne podřezávali.l "K čemu jim budu dobrý? Leda na topení!" Podřezali starý smrk, pořezali a nechali ležet. Jen malou část si z toho odvezl jakýsi starý mužík s sebou. "Co se mnou udělá?" ptal se kousek kmene.

Stává se často, že velké překvapení potká toho, kdo už nic nečeká. Víte, co se ze dřeva stalo? Housle, krásné zvučící housle. Starý smrk se dočkal. Chodil světem a zpíval. V jeho hlase byla všechna ta dlouho nesplněná touha, všechno zapomnění. Zpíval o dlouhých nocích, o bděních, o celém svém těžkém a zdánlivě neužitečném životě, kdy jenom rostl a rostl. A říkal všem, kdo ho chtěli slyšet, tu velkou pravdu, že totiž na světe nikdo nadarmo neroste, kdo roste dobře.

11. 12. 2020

Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.
(Jer 29,13)

----------

Co dáme Bohu, až Ho nalezneme? A když máme pocit, že nemáme co dát? Dejme Mu své prázdné ruce, vždyť jen prázdné ruce mohou obejmout... a nechat se obdarovat.

----------

Na stopě za hvězdou

V jedné zemi na Východě žil před dvěma tisíci lety mladý blázen. Jako každý blázen snil i on o tom, že se jednou stane moudrým.

Miloval hvězdy. Nikdy jej neunavilo pozorovat je a při tom žasnout nad nekonečností nebe. A tak se stalo, že jedné noci neobjevili novou hvězdu jen králové Kašpar, Melichar a Baltazar, ale i tento blázen.

"Ta nová hvězda je jasnější než ostatní", myslel si. "To bude královská hvězda - narodil se nový vladař! Chci mu nabídnout své služby. Vždyť jestliže je to král, bude určitě potřebovat také nějakého blázna. Vydám se na cestu a budu jej hledat. Hvězda mě povede."

Dlouho přemýšlel, co by novému králi mohl přinést darem. Avšak kromě své bláznovské kapuce, zvonkohry a jedné květiny neměl nic, co by mu mohl darovat.
A tak se z domova vydal na cestu - bláznovskou kapuci na hlavě, zvonkohru v jedné a květinu ve druhé ruce.

První noc jej hvězda přivedla do chudé chaloupky. Tam nalezl dítě, které bylo chromé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi.
"Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji bláznovskou kapuci. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si bláznovskou kapuci nasadilo na hlavu a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

Druhou noc jej hvězda zavedla do krásného paláce. Tam nalezl dítě, které bylo slepé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi.
"Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji zvonkohru. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě zvonkohru nadšeně rozeznělo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

Třetí noc jej hvězda zavedla do zámku. Tam nalezl dítě, které bylo hluché. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi.
"Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji květinu. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si květinu s úžasem prohlíželo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

"Teď už mi nezůstalo nic, co bych mohl králi darovat. Bude asi lepší, když se vrátím", pomyslel si blázen. Avšak když vzhlédl k obloze, hvězda stála na jednom místě a smála se na něj jasněji než kdykoli předtím. A v tom uviděl cestu k nějaké stáji uprostřed polí.

Před stájí potkal tři krále a zástup pastýřů. I oni hledali nového krále. Ten ležel v jeslích - malé, bezbranné, chudé dítě. Maria, která zrovna chtěla na slámu prostřít čisté plínky, se bezradně rozhlížela a hledala pomoc. Nevěděla, kam by dítě položila. Josef právě krmil osla a všichni ostatní měli plné ruce darů. Tři králové přinášeli zlato, kadilo a myrhu, pastýři pak vlnu, mléko a chléb.

Jen blázen zde stál s prázdnýma rukama. Maria, plná důvěry, položila tedy dítě do jeho náruče. Tak našel Krále, kterému chtěl v budoucnu sloužit. A také věděl, že svoji bláznovskou kapuci, zvonkohru i květinu rozdal dětem, aby měl místo pro Dítě, které mu nyní se svým úsměvem darovalo moudrost, po níž toužil.

(zdroj: https://deti.vira.cz/kalendar/vanoce/vanocni-pribehy-a-vypraveni/povidka-vanocni-blazen, přeloženo z němčiny)

10. 12. 2020

Čtvrtek

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. (Kor 13,13)

---------- 

Co je to ale láska? Říká se, že zamilovanost vám rozechvěje srdce, ale láska pohne rukama. Nebo taky, že láska je nadání pro pokoru a odpuštění. A také, že milovat někoho znamená dát svobodu, trpělivost a bezpodmínečné přijetí. Dokáže ale tohle člověk? Sám ze své síly asi ne.  Jen Bůh, Duch svatý, může vlévat do srdce člověka takovou nadpřirozenou lásku, jen v Jeho blízkosti jsme uschopněni takto milovat... A když se někdy zdá, že je v tom víc bolesti než radosti, může nás napadnout, jaký to má smysl... možná se ten smysl a velikost daru projeví později, ale tíha lásky nás přitahuje blíž k Tomu, který je Láskou sám, a ten nás konejší a vlévá do našeho srdce pokoj, útěchu a naději... a objímá nás právě ve chvílích, když sami nemáme sílu milovat, kdy potřebujeme touto Láskou obejmout... Vždyť nakonec za vším, co děláme a po čem toužíme, o co usilujeme a snažíme se, je hluboká touha po lásce - milovat a být milováni takoví, jací jsme. Ta touha je v každém z nás, i když někdy se ji snažíme umlčet náhražkami – prací nebo službou, věcmi, úspěchem nebo mocí, poznáním, penězi nebo nejrůznějšími závislostmi… Za tím vším je žízeň po LÁSCE.

----------

Ostrov

Bylo nebylo...

Před dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověk: dobrá nálada, smutek, vědění,... a kromě pocitů žila na ostrově i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.

Na luxusní lodi plulo kolem Bohatství. Zeptala se: "Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?" "Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro Tebe není místo." Tak se láska zeptala Pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: "Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?" "Já Tě, lásko, nemůžu vzít" odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď." Láska se tedy zeptala Smutku, který jel kolem: "Smutku, prosím, vezmi mě s sebou." "Ach lásko," řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám." Také Dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.

Najednou řekl nějaký hlas: "Pojď, lásko, já tě vezmu." Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží. Zeptala se Vědění: "Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?" "To byl Čas", odpovědělo vědění. "Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?" A vědění odpovědělo: "Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."

9. 12. 2020

Středa

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (Jn 15,5)

----------

Ježíš neříká: "Beze mne toho mnoho nezmůžete." Ale "Beze mne - NIC." Protože ať si to uvědomujeme nebo ne, v Něm dýcháme, pohybujeme se, prostě jsme. A naživu nás udržuje to, že jsme v Boží mysli a v Božím srdci, bez Něho bychom neexistovali... Když se pokoušíme dělat něco bez Něj, je to nejen úmorné, ale často i nemožné.

----------

Nádherná váza

V jednom městě žila žena, kterou lidé vyhledávali pro její moudrost a laskavost, čerpali u ní povzbuzení a naději pro svůj život a nelehké situace, které prožívali.

Navenek žila obyčejný život, který se skládal z jednoduché práce a modlitby. Denně trávila pravidelný čas setkáním s Bohem. V tichu modlitby se otevírala Boží lásce, ze setkání s Ježíšem čerpala pokoj, světlo i moudrost. Důvěrně s Pánem rozmlouvala jako se svým Přítelem a On ji plnil mnoha milostmi a dary svého Ducha. Byla oázou radosti, naděje a pokoje, které Ježíš každý den doplňoval, a které k ní ostatní chodili čerpat.

Lidí, kteří za ní přicházeli, každým dnem přibývalo. A ona se rozdávala všem. Stalo se ale, že časem se její setkání s Bohem stávala kratšími a nepravidelnými. A pak modlitba z jejího života zmizela docela.

Lidé dál přicházeli a ona jim dále dávala svůj čas. Ale byla stále unavenější a skleslejší. I lidé cítili, že radost, pokoj a naději, které chodili čerpat, vystřídaly nejistota a smutek. A přestávali chodit za ženou, která byla dříve oázou pro jejich život.

Cítila se smutná a vyčerpaná a ptala se sama sebe: "Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem jim dala všechno, co jsem měla." A pak si vzpomněla na svého Přítele, se kterým se dříve setkávala každý den, a se kterým už tak dlouho nemluvila. Zeptala se: "Pane, co se stalo?"

Tu noc se jí zdál sen: Uviděla nádhernou vázu, která byla plná živé vody. Chodili k ní lidé, a přesto, že neustále nabírali a čerpali vodu, z vázy neubývalo, byla stále plná. Zástup lidí se zvětšoval. Po nějaké době začala voda z vázy ubývat až nakonec byla váza úplně prázdná. Lidé dál přicházeli, ale nemohli už nabrat vodu. Stalo se, že se váza rozbila. Všude ležely střepy té nádherné vázy potřísněné krví.

Žena se zeptala: "Pane, co ten sen znamená?"

Ježíš odpověděl: "Ta nádherná váza jsi ty. Pokud jsi chodila za mnou, plnil jsem tě živou vodou, kterou k tobě lidé chodili čerpat. Když jsi pak ale za mnou přestala chodit, pramen živé vody v tobě vyschl. A když jsi jim nemohla dát vodu, chtěla jsi jim dát alespoň kusy sebe. Ale člověk sám není zdrojem Života, Pokoje a Radosti a ty jsi jim mohla nabídnout jen svou nejistotu a strach. Proto všude vidíš střepy, o které se poranili."

8. 12. 2020

Úterý

Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fil 4,13)

----------

Tentokrát máme pro vás video, krátký film o tom, že všechno je možné, když tomu člověk věří. Příběh o tom, že každý člověk má obrovskou hodnotu a právo být milován, nezávisle na tom, jak vypadá nebo co dokáže. Příběh o nové šanci, o síle bezpodmínečného přijetí, o radosti, kterou nic nedokáže uhasit... V hlavní roli Nick Vujicic, muž bez rukou a nohou, který žije život s radostí a naplno.

Spustíte na youtube.

7. 12. 2020

Pondělí

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Iz 55,9)

----------

Boha nemůžeš pochopit, Bohu můžeš jen důvěřovat... A někdy jsou věci jinak, než se zdají...

----------

Věci nejsou takové, jakými se zdají

Dva cestující andělé se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli andělé odkázáni do studeného sklepního pokoje. Když si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl ptal, proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají."

Další noc si šli odpočinout do domu velmi chudého, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, když se s nimi manželský pár podělil o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Další ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jejich jediným příjmem, ležela mrtvá na poli. Mladší anděl se rozzuřil a ptal se staršího, jak se to mohlo stát? "První muž měl všechno a tys mu pomohl" obviňoval ho. "Druhá rodina měla málo, ale byla ochotná podělit se se vším, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva."

"Věci nejsou takové, jakými se zdají", odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem mu stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu... Věci nejsou takové, jakými se zdají."

Někdy je to tak, že neznáme všechny souvislosti. Vše, co přichází, je vždy ve tvůj prospěch.
A to se ukáže časem. Včerejšek je historie. Zítřek je tajemství. Dnešek je dar. A ty můžeš žít jen v přítomnosti. Žij ji naplno.

(zdroj neznámý)

6. 12. 2020

Druhá neděle adventní

Liturgické texty zde.

Jsi v mých očích tak drahý, vzácný... zamiloval jsem si tě… (Iz 43,4)

----------

Tohle je pravda o tobě, vždycky a za všech okolností.

----------

Jakou máš cenu

Jeden velmi dobře známý řečník zahájil svou přednášku tím, že do vzduchu zvedl 1000 korunovou bankovku. V místnosti, kde bylo 200 lidí se zeptal: "Kdo by chtěl tuto 1000 korunovou bankovku?" Ruce se začaly zvedat.

Řekl: "Tuto bankovku dám jednomu z vás - ale nejdřív mi dovolte, abych udělal toto." Začal bankovku mačkat. Potom se zeptal: "Kdo ji ještě pořád chce?" Ruce byly znovu ve vzduchu.

"Dobrá," odpověděl, "a co když udělám tohle?" Hodil bankovku na zem a začal ji mačkat botou. Potom ji zvedl, pomačkanou a pošlapanou. "A teď, kdo ji pořád ještě chce?" Ruce znovu vyletěly do vzduchu.

"Moji přátelé, naučili jste se velmi cennou lekci. Bez ohledu na to, co jsem s tou bankovkou udělal, přesto ji dál chcete, protože to nezmenšilo její hodnotu. Pořád ještě má cenu 1000 korun. Mnohokrát jsme v životě hozeni na zem, pomačkaní a zadupaní do země rozhodnutími, které uděláme a okolnostmi, které nás potkají. Cítíme se, jako bychom byli bezcenní. Ale bez ohledu na to, co se stalo nebo co se stane, nikdy neztratíte svou hodnotu.

Špinaví nebo čistí, zmuchlaní nebo lehce pomačkaní, stále jste nedocenitelní pro ty, kdo vás milují. Cena našich životů má svůj původ ne v tom, co děláme nebo koho známe, ale KDO JSME. Jsi jedinečný - nikdy na to nezapomeň."

5. 12. 2020

Sobota

A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Gal 2,20)

----------

Křesťanská naděje není optimismus, je to světlo navzdory temnotám. Ta naděje není v tom, že se vše v mém životě a v životě mých blízkých dá do pořádku, ale že Bůh miluje víc, než kdo z lidí kdy dokáže, že dává stále novou šanci... a nic tě nemůže od této lásky odloučit. A že On tě po těch neschůdných cestách vede Domů.

----------

Ptačí klec

Pastor Georg Thomas, který v malém městečku v Nové Anglii vedl svůj sbor, přišel jednoho velikonočního rána do kostela a nesl rezavou starou ptačí klec, kterou položil vedle kazatelny. Věřící udiveně nadzdvihli obočí. 

Když pastor promluvil, vyprávěl, jak se včera procházel po městě a uviděl chlapce, který nesl tuto klec. Byli v ní tři malí ptáčci třesoucí se chladem a strachy. Zastavil ho a zeptal se: 

"Co to tam máš, synku?"

"Jen pár starých ptáků," odpověděl.

"Co s nimi chceš udělat?" ptá se pastor. 

"Vzít si je domů a hrát si s nimi," odpovídal hoch. "Budu je dráždit a vytrhávat jim pera, aby se porvali. Vsadím se, že se pobavím."

"Ale dříve či později jich budeš mít dost a přestane tě to bavit. Co uděláš potom?"

"Mám pár koček," povídá kluk, "dám je jim, rády si na nich pochutnají..."

Pastor na moment ztichl. "Kolik chceš za ty ptáky, synku?"

"Cóó? Na co by vám byli, pane? Jsou to jen obyčejní ptáci z pole. Ani nezpívají a vůbec nejsou pěkní."

"Kolik?" znovu se ptá pastor.

Chlapec si ho přeměřil, jako kdyby se zbláznil, a vyhrkne: "10 dolarů!"

Pastor sáhl do kapsy a vytáhl desetidolarovku. Dal ji chlapci do ruky a ten zmizel rychle jako blesk. Pastor zdvihl klícku a opatrně ji nesl na konec aleje, kde byl strom a malý trávník. Položil ji na zem, otevřel dvířka a něžným ťukáním na mřížku přiměl ptáky, aby vyletěli. Pustil je na svobodu. 

To vysvětlilo přítomnost klece na kazatelně a pastor začal vyprávět tento příběh:

Jednoho dne si povídal Ježíš s Ďáblem. Satan se právě vrátil z Rajské zahrady a škodolibě se chlubil: "Nuž, Pane, právě jsem nachytal plný svět lidí. Nastražil jsem past, starou návnadu, věděl jsem, že neodolají. Mám je všechny!"

"Co s nimi budeš dělat," zeptal se Ježíš.

Satan odpověděl: "Cha, budu se bavit! Budu je učit, jak se mají brát a potom rozvádět, jak se mají nenávidět a ubližovat si, naučím je pít, kouřit, fetovat a rouhat se. Naučím je vynalézat pušku a bomby a navzájem se zabíjet. Už se těším na tu zábavu!"

"A co uděláš potom?" zeptal se Ježíš.

"Zabiju je!" hrdě vypjal Satan, "všechny je zabiju!"

"Kolik za ně chceš?" zeptal se Ježíš.

"Snad bys ty lidi nechtěl?! Není v nich ani špetka dobra. Když si je vezmeš, budou tě jenom nenávidět. Naplivají na tebe, budou tě proklínat a zabijí tě! Určitě o ně nestojíš!"

"Co za ně chceš?" zeptal se znovu.

Satan pohlédl na Ježíše a zašklebil se: "Všechny tvoje slzy a všechnu tvoji krev!"

Ježíš řekl: "Máš je mít!" a zaplatil.

Pastor zdvihl klícku a odešel od kazatelny.

(zdroj neznámý) 

4. 12. 2020

Pátek

Vy jste světlo světa. (Mt 5,14) 

---------- 

Boží zrcátko

Pan profesor skončil přednášku a jako obvykle se zeptal: "Máte nějaké dotazy?"

Jeden student se zeptal: "Pane profesore, v čem je smysl života?"

Někdo z těch, kteří se už chystali odejít, se zasmál.

Profesor se na studenta dlouze zadíval, aby poznal, jestli svou otázku myslel vážně. Bylo to tak.

"Odpovím vám."

Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku a z ní kulaté zrcátko, ne větší, než mince. Pak řekl: "Za války jsem byl malý kluk. Jednou jsem na ulici uviděl rozbité zrcátko. Schoval jsem si z něj ten největší kousek. To je on. Začal jsem si s ním hrát a učarovalo mi, že můžu zamířit paprsek světla do tmavých koutů, kam se slunce nikdy nedostalo - do hlubokých děr, trhlin, skrýší. To zrcátko jsem si nechal. Když jsem dospěl, zjistil jsem, že to nebyla jen dětská hra, ale metafora toho, co můžu v životě dělat. Já jsem také úlomkem zrcadla, které jako celek neznám. Ale s tím, co mám, můžu poslat světlo - pravdu, porozumění, poznání, dobro, něhu - do temných koutů lidského srdce a můžu něco v někom změnit. Možná to uvidí jiní lidé a budou to také dělat. V tom je pro mě smysl života."

3. 12. 2020

Čtvrtek

V ten čas řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. (Mt 11,25-26)

----------

Matka Tereza jednou řekla: Dělejme jen nepatrné věci, ale s velkou láskou…

----------

Co je důležité

Holčička připravovala dárek k Vánocům. Balila krabici do obrovského kusu drahého zlatavého papíru a přikrášlovala ji lesknoucími se ozdobami a barevnou stuhou.

"Co to děláš?" vyčetl jí otec. "Tolik papíru přijde nazmar! Víš, kolik stojí?"

Holčička si přitiskla krabici k sobě a se slzami v očích utekla do kouta.

O Štědrém večeru holčička přinesla krabici ve zlatém papíru tatínkovi.

"To je pro tebe, tati," šeptla.

Otec zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy pomalu stuhu, trpělivě rozbaloval obrovský papír a pomalu krabici otevřel. Byla prázdná.

To ho rozzlobilo: "To jsi zničila všechen papír jen kvůli nějaké prázdné krabici?"

Holčičce se opět nahrnuly slzy do očí: "Ale ona není prázdná! Dala jsem do ní milion pusinek."

Proto má jeden muž na svém pracovním stole krabici od bot.

"Vždyť je prázdná." divi se všichni.

"Není. Je plná lásky mojí holčičky," odpoví pokaždé... A přemýšlí o tom, co je opravdu důležité.

(zdroj neznámý)

2. 12. 2020

Středa

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. (Kazatel 3,1-8)

----------

I když se zdá, že se zrovna teď nic (dobrého) neděje, může to být důležitý čas, který je potřebný k tomu, aby přišlo, co má přijít. Čas očekávání není promarněný, když zůstáváme naplno v přítomnosti, naplňujeme ji dobrem a doufáme v Hospodina, protože to jediné, co máme, je teď.

----------

Trpělivost

Petr je silný a schopný chlapec, ale velmi netrpělivý. Je pořád nespokojený se svou současnou situací a život tráví sněním o budoucnosti.

Jednou se toulal lesem a potkal podivnou stařenku. Ta mu nabídla nesmírně lákavou příležitost - možnost přeskočit všechny mrzuté, nudné chvíle života. Podala Petrovi stříbrnou kouli, ze které koukala tenoučká zlatá nitka. "Tohle je nit tvého života," vysvětlovala mu. "Když se jí nebudeš dotýkat, tvůj život poplyne normálně. Když budeš chtít, aby čas běžel rychleji, jen zatáhneš za nitku a hodina uplyne ve vteřině. Ale varuji tě. Jakmile jednou nitku vytáhneš, už nepůjde zastrčit zpátky."

Ta kouzelná nit zdánlivě řešila všechny Petrovy problémy. Přesně tohle si vždycky přál. Vzal ji tedy a běžel domů.

Druhý den měl ve škole první příležitost stříbrnou kouli použít. Hodina se nesnesitelně vlekla a učitel Petra napomínal, že nedává pozor. Petrovy prsty pod lavicí hledají kouli a opatrně popotahují nit. Učitel rychle ukončil vyučování a Petr mohl jít domů. Byl nadšený! Jak lehký život teď bude mít! A od té chvíle Petr každý den nitku trošku popotáhl.

Brzy ale začal kouzelnou nit používat k tomu, aby prolétl i delší úseky života. Proč mařit čas tím, že každý den popotáhne nitku jen o kousek, když za ni může zatáhnout pořádně a školu rychle dodělat? Udělal to tedy a ocitl se v učení. Stejným způsobem pak proletěl i období zasnoubení se svou milou. Nevydržel čekat celé měsíce, a tak se popotáhnutím nitky přenesl rovnou do svatebního dne.

A stejně to tak v životě dělal dál. Když přišly těžkosti, unikl jim pomocí kouzelné nitě. Když v noci pláče dítě, když neví jak vyjít s penězi, když si přeje, aby jejich děti už byly soběstačné a nezávislé, vždycky popotáhne nit a všechny nepříjemné chvíle jen proletí.

Když se dostal na konec života, s hrůzou si uvědomil, jak prázdný byl. Okradl se o ty nejbohatší okamžiky a vzpomínky, protože dovolil, aby ho ovládla netrpělivost a nespokojenost. Když už se mohl těšit jen na smrt, hluboce litoval, že vůbec kdy kouzelnou nit použil.

Příliš často lidé ihned chtějí to, co chtějí, protože si myslí, že to je štěstí. Ironie netrpělivosti spočívá v tom, že věcí skutečně cenných dosáhneme obvykle jen tehdy, jsme-li ochotni naučit se čekat a přijmout do těžké spolu s dobrým.

(zdroj neznámý)

1. 12. 2020

Úterý

"Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná." (Jn 16,23.24)

---------- 

Jenže... co když se zdá, že Bůh neodpovídá, že mlčí, že je mu to jedno? A přece Ježíš říká "dostanete". A co když Bůh chce dát mnohem víc a mnohem lepší věci, než o které prosíme. Boží odpověď na naše modlitby není nikdy NE, ale buď ANO nebo JEŠTĚ NE nebo MÁM PRO TEBE NĚCO LEPŠÍHO... Kéž dokážeme pod troskami rozbitých snů tohle slyšet...

----------

Pravé perly

Celkem jistě jste už někdy viděli pohled očí dítěte, které právě spatřilo tu nejúžasnější věc na světě. A právě takto zpozorovala Janeyna maminka svojí dceru hledět do výlohy obchodu na náměstí. Za sklem byly v krabičce z černého sametu položeny ty nejkrásnější náušničky z perel, jaké kdy Jana viděla. Velmi si je přála mít a tak se pokusila přesvědčit maminku, aby jí je koupila. Ale Janina maminka patřila k maminkám, které děti nerozmazlují a umínila si, že je svojí dceři jen tak nekoupí. Řekla Janey, ať počká před obchodem, však už je velká, je jí 6 let.

Pro Janey to nebyl žádný problém, stačil jediný pohled na náušničky. Popravdě, od chvíle, kdy je uviděla, od nich neodtrhla oči. Maminka vstoupila do obchodu a zeptala se prodavačky na cenu těch náušnic. A protože to nebyly skutečné perly, ale jen laciná bižuterie, podobně zněla i odpověď prodavačky: "Dva dolary."

Maminka s úsměvem vyšla z obchodu, podívala se do očí své dcery, chytila ji za ruku a řekla: "Víš, Janey, za chvíli budeš mít narozeniny, a pokud ty náušničky tak moc chceš, budeš si je moct koupit."

Pro Janey to byla ta nejúžasnější zpráva na světě, protože je opravdu moc a moc chtěla. Když přišli domů, pořádně spočítala všechny svoje úspory, ale na nákup naušnic to nestačilo. Proto nabídla tetě sousedce, že jí za pár centů vytrhá plevel mezi dlaždicemi na dvoře a také pampelišky z trávníku a dokonce, že jí bude chodit ráno pro mléko. A skutečně, za pár týdnů tak mohla v den svých sedmých narozenin vyrazit s našetřenými penězi a s rodiči do obchodu pro naušnice a koupit je. Ty vysněné naušnice, po kterých tolik toužila.

Od té doby je nosila všude! Do školy, do kostela, na hřiště i doma. Jedině koupat se v nich nemohla - to jí řekla maminka - aby jí nezezelenaly uši. Měly pro ni velkou hodnotu. O to víc, že je získala právě tímto způsobem.

Večer, předtím, než Janey usnula, jí tatínek obvykle četl pohádku. Janey nikdy neusnula během čtení a tak to bylo i tentokrát. Když tatínek dočetl, zavřel knížku, podíval se Janey do očí a zeptal se jí:

"Janey, máš mě ráda?"

Ona byla celá na rozpacích, vůbec nevěděla, co by měla teď dělat, jak se chovat, a už vůbec ne, co odpovědět, a tak jen opětovala otci pohled a přikývla.

"Tak mi daruj svoje naušničky."

Tak to teda ne! Velmi miluje svého tatínka, ale naušničky... vždyť je to to nejcennější, co má. Nabídla mu polštářek, co má už od malička. Ale naušničky?!?!?

"Ne, tati, ty ti nemůžu dát," odpověděla se sklopenýma očima.

On se jen usmál. "To nevadí, to nic."

Políbil Janey na dobrou noc a zavřel za sebou dveře.

O nějaký čas později, možná za pár týdnů, otec opět seděl u Janeyiny postele a četl jí pohádku. Dočetl, zavřel knížku a zeptal se svojí dcery: "Máš mě ráda, Janey?"

Tentokrát bez zaváhání odpověděla: "Ano, tati!"

Následovala i druhá otázka, ta s těmi náušnicemi. Janey skutečně milovala svého tatínka, ale toto přeci od ní nemůže žádat! Ten šperk má pro ni přeci obrovskou hodnotu! Ten mu jednoduše dát nemůže. Ale nechtěla, aby byl smutný, a tak mu nabídla panenku, co dostala nedávno na svůj svátek od babičky. Ale naušničky?! "Ne." Ty mu dát nemůže. Otec ji opět objal, popřál dobrou noc, řekl, že to nevadí a odešel.

Uběhlo pár dnů, možná týdnů. Bylo trochu dříve než obvykle. Otec vstoupil do dceřina pokoje s knížkou v ruce, aby jí přečetl pohádku na dobrou noc. To, co spatřil, ho však pořádně překvapilo. Janey seděla na posteli v indiánském sedu s překříženýma nohama a dívala se na tatínka. Po tváři se jí koulela jedna velká slza. Otec k ní hned přišel, aby se jí zeptal, co se děje. Sedl si k ní na postel a právě se chystal něco říct, když k němu nastrčila zavřenou dlaň a pomalu ji otevřela. Podala mu svoje naušničky a po tváři se jí koulela další slza. Beze slova si je vzal. Pak sáhl rukou do kapsy na košili, aby z ní vytáhl malou červenou krabičku. Otevřel ji a vyndal z ní naušničky, naušničky z pravých perel...

(zdroj neznámý)

30. 11. 2020

Pondělí

"Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl
v Kristu Ježíši." (Fil 4,6-7)

----------

Co já vím, co je pro mě opravdu dobré, co je pro mě nejlepší? Co je dobré pro moje blízké... Proč se tak často trápím, když by mnohem jednodušší bylo pokojně spočinout u tebe, Otče, a říct: Postarej se o všechno... s nekonečnou důvěrou, že i z toho zlého a těžkého, co se děje a přichází do mého života, svou mocí můžeš vykřesat dobré, to nejlepší. Udělal jsi to na Golgotě.

----------

Štěstí? Neštěstí?

Jeden čínský rolník měl k obdělávání půdy starého koně. Jednou se stalo, že kůň utekl do hor, a když sousedé dávali starci najevo svou účast v neštěstí, sedlák odpovídal: "Neštěstí? Štěstí? Kdo ví?" Po týdnu se kůň vrátil a z kopců přivedl stádo divokých koní. Tentokrát sousedé blahopřáli. Odpověděl: "Štěstí? Neštěstí? Kdo ví?"

Později, když se rolníkův syn snažil jednoho koně zkrotit, spadl a zlomil si nohu. Všichni pokyvovali hlavami, že to je hrozné neštěstí. "Neštěstí? Štěstí? Kdo ví?". Za pár týdnů táhlo vesnicí vojsko. Všechny schopné mladíky odvedli. Když viděli rolníkova syna se zlomenou nohou, nechali ho být. Takže to bylo štěstí? Neštěstí? Kdo ví?

Všechno, co se na první pohled zdá jako zlo, může být zamaskované dobro. A všechno, co vypadá jako dobro, může být ve skutečnosti zlo.

(Zdroj https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/stesti-nestesti-cinsky)

29. 11. 2020

První neděle adventní

Nedělní liturgické texty zde. 

"Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku." (Ž 119, 105)

----------

Možná víc než kdy dřív potřebujeme zůstávat s Ním, v Jeho přítomnosti... A tak pro inspiraci jeden příběh.

----------

Stůl pro dva

Sedí sám u stolu pro dva. Číšník v obleku se na něj obrátí a ptá se, "Chtěl byste si objednat jídlo, pane?" Ten muž zde čeká od sedmi hodin už téměř půl hodiny.

"Ne, děkuji," usměje se muž. "Ještě chvíli na ni počkám. Ale dal bych si znovu kávu."

"Samozřejmě, pane."

Muž sedí, svýma jasně modrýma očima se dívá někam přes květinové zátiší. Hraje si s ubrouskem a dovoluje tichým zvukům tlumených hovorů, cinkajících příborů a jemné hudby, aby zaplnily jeho mysl. Má na sobě sportovní sáčko a kravatu. Své tmavě hnědé vlasy má pečlivě učesány, pouze jeden malý pramínek neposlušně padá do čela. Jeho upravený vzhled podtrhuje vůně kolínské. Je oblečen tak, aby dal svému protějšku najevo úctu, uznání a lásku. Na druhou stranu není ani příliš nastrojený, aby se s ním člověk cítil nepříjemně. Vypadá to, že udělal všechno pro to, aby se druzí v jeho přítomnosti cítili velmi dobře.

Přesto sedí sám.

Číšník se vrátil a dolévá kávu. "Přál byste si ještě něco, pane?"

"Ne, děkuji."

Číšník zůstal stát u stolu. Něco ponouká jeho zvědavost.

"Nic mi do toho není, ale..." souká ze sebe slova.

Tenhle druh rozhovoru by mohl ohrozit jeho dýško.

"Pokračujte," povzbuzuje muž.

Je pevný, dost citlivý a konverzaci vítá.

"Proč na ni vůbec čekáte?" konečně z číšníka vypadne. Ten muž byl tady v restauraci již několik večerů a vždycky trpělivě sám.

Muž tiše odpoví: "Protože mě potřebuje."

"Jste si tím jistý?"

"Ano."

"Promiňte, pane, ale pokud vás potřebuje, tak se podle toho určitě nechová. Tento týden vás tady nechala čekat už potřetí."

Muž sebou trhne a dívá se do stolu. "Ano, já vím."

"Tak proč na ní čekáte?"

"Cassie řekla, že dnes přijde."

"To říkala i před tím," oponuje číšník. "Moc bych se na to nespoléhal. Proč tedy?"

Teď muž zvedne oči, usměje se na číšníka a jednoduše odpoví: "Protože ji miluji."

Číšník odejde a diví se, jak někdo může milovat dívku, která ho nechá zbytečně čekat třikrát v týdnu. Ten muž musí být blázen, rozhodne. Přes celou místnost se znovu dívá na toho muže. Ten si pomalu lije do kávy smetanu. Několikrát v prstech obrátí lžičku a potom si přidává do kávy cukr. Chvíli se na kávu dívá, potom si šálek vezme, pomalu usrkne, pozoruje ostatní hosty. Nevypadá jako blázen, připustí si číšník. Možná má ta dívka vlastnosti, které neznám. Nebo je láska toho muže silnější než cokoli jiného. Číšník se vytrhne z přemýšlení a jde si pro objednávku od pětičlenné skupinky.

Muž pozoruje číšníka a ptá se, jestli ho už někdo také nechal takhle čekat. Jeho už mnohokrát. Ale stále si na to nemůže zvyknout. Pokaždé to bolí.

Na tenhle večer se těšil celý den. Má mnoho věcí, zajímavých věcí, které chce Casii říct. Ale mnohem víc chce slyšet její hlas. Chce, aby mu vyprávěla, jak se celý den měla, co se jí povedlo, co zase ne... cokoli, vážně. Už kolikrát zkoušel Casii ukázat, jak moc ji miluje. Jen by rád věděl, že i ona má o něj zájem. Znovu usrkne kávu a zahloubá se do myšlenek. Ví, že Cassie má zpoždění, ale přesto doufá, že přijde.

Hodiny ukazují 21:30, když k muži znovu přijde číšník. "Přál byste si ještě něco, pane?"

Stále prázdná židle muže bolí. "Ne, děkuji, pro dnešek to bude všechno. Mohu zaplatit?"

"Ovšem, pane."

Když číšník odejde, muž zvedne účtenku. Vyndá svou peněženku a vytáhne peníze. Má dost na to, aby mohl pro Cassiii objednat slavnostní večeři. Ale vytáhne pouze na zaplacení svých pěti šálků kávy a spropitného. Proč jsi to udělala, Cassie, křičí jeho srdce, když vstává od stolu.

"Na shledanou," říká číšník, když muž odchází ke dveřím.

"Dobrou noc. Děkuji za vaši obsluhu."

"Rádo se stalo, pane," měkce odpoví číšník, protože vidí v mužových očích bolest, kterou ani jeho úsměv nezakryje.

Muž projde okolo smějícího se páru a jeho oči se zalesknou, když si vzpomene, jak báječně se s Cassií mohli mít. Zastaví se u dveří a objedná si reservé na zítřek. Možná to Cassii vyjde, myslí si.

"Zítra v devatenáct hodin, stůl pro dva?" potvrzuje recepční.

"Přesně tak," odpovídá muž.

"Myslíte si, že přijde?" ptá se recepční. Nechce být nezdvořilá, ale už mnohokrát viděla toho muže sedět v restauraci u stolu pro dva samotného.

"Někdy určitě. A já tu na ní budu čekat."

Muž si zapne kabát a vychází sám ven z restaurace. Ramena má shrbená, ale přes okno nemůže recepční rozeznat, jestli je shrbený kvůli větru nebo kvůli své bolesti.

Když muž odchází domů, Cassie jde zrovna spát. Je unavená, protože večer byla s přáteli. Jak se natáhne k nočnímu stolku, aby si nastavila budík, uvidí lístek, který si včera večer naškrábala. Stojí tam, "19.00 - alespoň chvíli se modli."

Zatraceně, pomyslí si. Zase zapomněla. Cítí výčitky svědomí, ale brzy je zaplaší. Potřebovala ten čas s přáteli. A teď potřebuje spát.

Ježíš jí odpustí. A je si jistá, že mu to nevadí.

(Zdroj neznámý)